Julius Fučík byl brilantní prvorepublikový novinář, divadelní kritik, spisovatel. Ale především statečný člověk. Jeho životní příběh by se stal v Americe bestselerem. Hollywood by se pral o autorská práva. Přední herecké osobnosti by snili o hlavní roli v jeho příběhu. Jsme ale doma v Čechách... Ti co včera stáli na náměstích, nebo v divadlech odsuzovali názory druhých, dnes vynášejí rozsudky nad hrdinou...

Otvírám útlou knížku o životě a smrti, o statečnosti a zradě. Slova z Fučíkovy „Reportáže...“ jsou nadčasová: „Byly vyvražděny celé rodiny hrdinů. Zamilujte si alespoň jednoho z nich, jako synové a dcery a buďte naň hrdi jako na velkého člověka, který žil budoucností. Každý, kdo věrně žil budoucností a pro její krásu padl, je postavou z kamene tesanou.“ (Postavy a figurky). Poslední stránka, poslední věta: „Lidé, měl jsem vás rád. Bděte!“

Julek, jak byl přáteli nazýván, miloval život. Mladý pohledný vzdělaný muž, milovník všech krás života, bohém a legendární hrdina, … tak ho vystihl spisovatel Zdeněk Mahler. Mezi jeho blízké přátele patřily významné prvorepublikové osobnosti, jako byl F.X. Šalda, Jan Werich, Milena Jesenská, Jožka Jabůrková, Vladislav Vančura… mnozí z nich skončili také na popravišti. Své komunistické přesvědčení nikdy neskrýval. V době první republiky byl za svou účast na nepovolených demonstracích vězněn. V době německé okupace se zapojil do ilegální odbojové činnosti, 24. dubna 1942 byl zatčen gestapem. V době stanného práva po atentátu na Heydricha kolem něj kráčela smrt. V ulicích visely červené vyhlášky a na nich stovky popravených. Plná náměstí přísahala věrnost Říši. V cele 267 začal jeho příběh, který se stal podkladem pro „Reportáž psanou na oprátce“. Fučík byl v srpnu 1943 odsouzen v Berlíně k trestu smrti a 8. září 1943 popraven v německé věznici Plotzensee v Berlíně, během tzv. Krvavé noci. Hromadná poprava oběšením na oprátkách zavěšených na řeznických hácích. Fučíkovi bylo 40 let, nejkrásnější léta života...

„Reportáž“, svědectví o životě, statečnosti a zradě začal Fučík psát na jaře 1943. Cestu 167 lístků pronesených z věznice do bezpečí popsal v knížce Labyrint spisovatel literatury faktu Miroslav Ivanov. Kolik odvahy i strachu bylo třeba k její záchraně. Spoluvězeň „táta“ Pešek, český dozorce Hora, německý dozorce Kolínský i statečná rodina z Humpolce, která ukrývala 167 lístků, i poslední vůli popraveného předsedy protektorátní vlády generála Eliáše.

„Reportáž psaná na oprátce“, byla přeložena do 90 jazyků světa, vyšla v zahraničí v 317 vydáních, stala se dokonce naší nejvíce překládanou knihou. Domácí náklad přesáhl neuvěřitelných milion výtisků. Po květnu 1945 se stal Julius Fučík symbolem českého odboje, ale i školních osnov. Jeho portrét zdobil učebnice i poštovní známky, stal se vzorem hrdiny. Ale to Fučík již nemohl ovlivnit. Nesuďme člověka … jak bychom se zachovali my v jeho situaci.

Krátce po listopadové euforii začal další soud nad Fučíkem, měl být vyškrtnut z lidské paměti. Komunistické ideály byly jeho kádrovým škraloupem. Novodobí soudci vynášeli rozsudky, strhávali jeho jméno. Fučík před historií obstál, omluvy se nedočkal. K profesionální cti historiků patří vrátit pravdu do historie odboje. Před nedávnem publikoval historik Jan B. Uhlíř v deníku Právo některá nová fakta o Fučíkovi, včetně výslechových protokolů gestapa. Fučík i zde obstál!

Na rozdíl od jiných českých měst a obcí jméno J. Fučíka v Praze nenaleznete! Mocní nechali českého hrdinu odstranit z Pantheonu Národního muzea. Jeho místo zaujal císař František Josef I., za kterým jsou statisíce válečných obětí a to počítám jen ty z českých zemí. Zároveň nám tito mocní, co měnili s každým režimem prapory, sdělují, že bojovat, či dokonce umírat za vlast se nevyplácí.

Cestou za svými předky pravidelně procházím kolem čestného pohřebiště sovětských hrdinů padlých při osvobození Československa, nedaleko od nich je i socha J. Fučíka, pravidelně zde hoří svíčky, leží květiny… Lidé nezapomínají.